Bahratal 16.11.2017

Dneska zas bouldering a zase byl můj hlavní cíl zechcanej!!! Nevim no, po cestě všechno suchý, předpověď v lati, tři hodiny cesty autem a po doražení na místo civim na mokrou hranu Hackfleische po který se dolejzá. Je to už asi podesátý co jsem vyrazil za bouldrem, kterej je mokrej. Zvládnul jsem za posledních asi čtrnáct dní projet republiku křížem krážem, ob den poctivě drtim, ale suchota (natož podmínka) nikde. Co se dá dělat no, mokrý 8A+ nevylezu to je jasný, jdu teda za roh zkusit vylízt mokrý 7C s názvem Motivation. Hned na nástupu se namáčim děsně a když dělám crux ze spoďáku, musim se normálně dobrovolně pustit. Jo jo, je to ostuda, člověk se nesmí vědomě pouštět za žádnou cenu, ale tohle prostě nešlo. Z ruky mi kapala voda. Zhrzeně jsem pobalil matice a odplahočil se ke kolmárně Mufuti 7C. Už jsem pod tim párkrát seděl, ze stoje jsem si to cvičně taky už vylezl, zbejvá mi teda dořešit ten sed. Párkrát testnu co a jak, vymejšlim kam postavit nohy a dávám pauzu.

Během přestávky jdu omrknout bouldr F11. Až na sekanej chyt je to skvost, převislá deska po lištách - mňam mňam to se těšim až to oschne a pude zkoušet. Když se dost vynadívám a obhlídnu ještě pár věcí mezi skálou a šutrem (Kapitám Proton, Engpass), vracim se k Mufuti a jdu na to, Nedřív dám blbě nohy a první krok mi dává stopku, druhym se ale rozkračuju a vše běží jak má, totiž v každym kroku skoro padám, rvu to silou, na techniku a ladnost neni čas, prsty bolej, ale furt nepadám a najednou držim topový madlo, uuuf, celkem bitka. Aspoň něco. Balim cajk, prohodim pár slov s němcema co tady lezou s lanem (připadám si před nima s třema maticema na zádech, batohem na břiše a kufrem se světlama v ruce jako z jiný planety) a jdu sektorem First zpět. Koukám, co by tak mohlo bejt suchý a ještě před Schwarz weiss blockem mi padne do oka bouldr MDFIDN. Minule ho zkoušel Magnus tak trochu vim, že to neni zadarmo, ale přijde mi celkem suchej a hlavně, líbí se mi, že je možnost lízt ho ze stoje (sed je mokrej) a nakonec je to celkem hajbólek se stromem na dopadu. Prostě výzva, nic extra obřího, ale co bych dneska chtěl. Rozbaluju matice a zahajuju dekódování. Celkem rychle ochočuju první krok o kterym jsem si myslel, že je klíčovej, ale opak je pravdou, bouldr začíná přituhovat až poté. Zanedlouho mám prsty bolavý jak prase a musim pauzírovat. Preventivně tejpuju a ladim foťák na protější šutr. U toho se málem zabiju, protože všechno je mokrý a mechy na skále nedržej a smekaj. Naštěstí mě na polední chvíli zachrání strom a můžu se zatimživej pustit do pokusů. Rozhodl jsem se rozjet ostrý hned co jsem získal pouhou hrubou představu o tom co dělat, protože je jasný, že na moc dlouho to s prstama nebude. No tak to byla chyba. Dávám asi deset marnejch a jsem na kaši. Prsty, ruce, všechno v bolestech uufff, to je nějaký těžký né? No nic, zase pauza a lezení po slizu k foťáku, do toho ještě rozmisťuju světla, protože padá tma a když trochu sklepu, dávám další. Nechce se mi to vzdát, když už se s tim seru do tmy. Párkrát se ještě pustim, ale nakonec se mi podaří všechny mikrochyty a dírky pobrat ve správnym sledu a už stojim v plotýnce. To je sice fajn, ale ani tady ještě není vyhráno a hlavně všechny jamky jsou slizoidní. Naférovku dávam fajt až k výlezový hraně a ani překulení neni zadara. Možná, že ta madloidní hrana za sucha fakt bere, o tom si ale nechávám zdát a protláčim močku. Každopádně zážitek, umocněnej ještě o pralesní sestup. Dole koukám na prsty, skoro protrhaný bříška, bolavý klouby, to jsem si zas naložil-paráda, balim cajk a plazim se k autu.