Labák a Modřín 1.,4.,6. a 8. 1. 2018

Poslední čtyři výjezdy se nesly ve znamení mokra, chcance, nacumlanejch slizkejch šutrů a stálo to celkově za hovno hovnoucí. Abych ale nemusel bejt příliš sprostej, i když úplně se tomu asi nevyhnu, rozhodl jsem se nahradit ty nejsprostší slova výrazama celospolečensky oblíbenejma a hojně používanejma. Takže čtěte pozorně, nebudu to opakovat - místo píča budu psát buchtička a místo sračky budu uvádět slovo koblížky. 

Prvního jsme razili se Zákořem a Alim směr Modřín. Neočekávali jsme zrovna vyprahlost, ale počítali jsme s tím, že sektor je to rozsáhlej a aspoň něco suchýho najdeme. Bohužel, ihned jakmile dorážíme na místo, nemůžu jinak než konstatovat, že jsme v pěkný buchtičce, protože všude tečou z šutrů koblížky. Ale ne že by byly mokrý jenom shora, ty posraný koblížky jsou i zespodu. Nechápu jak se tam ty kurvy dostaly. Asi mlha. No, když už jsme tady, jdem se projít a s sebou si samozřejmě bereme i náklad bouldermatek. Polovina zájezdu (všichni oba kromě mě) je optimistická a jdeme rovnou k pravděpodobně nejsušším šutrum. Těma by měly bejt Mandragora a Ring lock stěna. No jo, ale když k nim dovlečem náklad co to? V chytech Koblížky jako malovaný. Do prašivý buchtičky co teď? Dáváme poradu a vzhledem k tomu, že fučí vichr, rozhodujem se čekat a abychom neztráceli moc času, razíme dozadu mrknout jak je na tom Hampi style. Naštěstí opravdu, dva klíčový chyty mezi kterejma se dělá kreténská rozpaž jsou jakž takž suchý. Neztrácim čas a rovnou zahajuju nácvik. Daří se mi náhup tak nějak nastínit (ne že bych ho udělal) když v tom začnou z nebe prozměnu pršet koblížky zasraný a je jasno, že dneska to bude trága. No nic, dávám asi dvě hodiny marnosti. Nakonec, když už jsem na kaši, jdu zkroknout spodek Ringlocku a mizíme......

Čtvrtýho jsme se Zákořem navštívili jeden ze sektorů v Labáku. Naštěstí byl celkem v lati a mohli jsme zahájit kosbu. No kosbu, rozhejbat se tu nedá kde, takže rovnou pláč v sedumcéčku co ho kluci shodili na 7B+. No do buchtičky jak tohle mohli shodit, řikám si když nejsem ani po půl hodině schopnej udělat kroky. Aspoň jsem rozhejbanej na svuj projecto. Jde o nástup stejnej jako 7C co jsem minule vylezl s tim rozdílem, že se valí přímo. Předchozí návštěvu jsem to celý omylem vorval a zbyla tam jenom lišta na spoďáka. Naštěstí se mi jí podařilo napobrat a dohupnout do madlika takže na dnešek zbejval už "jen" ten přelez. Ale jó, povedlo se. Pár buchtiček mi z pusy vylítlo, ale top jsem vybojoval. Název dávám "Tři vykřičníky" a klasa asi 7C+. Ve zbylym čase se snažíme dekódovat vedlejší bouldry a když nás to přestává bavit, jedeme se kouknout pod Karbid 8A. To je super boulovej problém. Mám ho skvěle pochystanej z minula a přesto že jsem na koblížky, dvakrát skoooro přelejzám, bohužel poslední chyt je zdojenej jako ta buchtička a mně se ani přes giga úsilí nedaří ho udržet. Škoda.

A teď pozor. Odhodlání, který jsem předvedl šestýho by bylo hodno i japonskýho samuraje(minimálně) Razil jsem totiž na Karbid. Po něm tekly (jak jinak) koblížky. Zasranci zkurvený. Ok, volám ženě, ta kouká na webku na Sněžníku a hlásí sunshine. Paráda, jedu tam. A tam je to v největší buchtičce a prdeli jakou jsem kdy viděl. Se třema maticema se plahočim pod Ring lock, mokrej, řikám si-no tak minule byl taky mokrej, Hampi bude v lati. Tarabim teda ty tři zkurvený matice, světla a jánevimcovšechno až dozadu a tam.......- Koblížky všude, makový, tvarohový, marmeládový i ty s pudinkem - no prostě totální zechcanost všeho. Připomínám, že celou dobu krásně svítilo slunce. Ehhhhhhh. Nezbylo mi než dát cestu smrti k autu a přejet zpět do Labáku. Tam jsem asi ve dvě odpoledne poprvé vytáhl lezečky a pustil se do šlachotrhacího 7C+ s názvem Soft vole. Uf uf, těžký jak to prase. Nakonec teda krokuju, ale na přelez jsem vydojenej.

 Osmýho to konečně k něčemu vypadalo. Rovnou jdu na Soft vole a i přes to, že okamžitě trhám oba ukazováky, daří se mi zatnout zuby, neutrhnout šlachy a hlavně narvat tuhle věc do kabely. Juchů. Pozitivně naladěnej přejíždím ke Karbidu. Nejdu se ani cvičně mrknout jak vypadá a rovnou táhnu žebřík a matice s věcma a hle! stojim v uplnym úžasu, protože ta lajna je jakž takž suchá. Bomba. Všechno chystám, zkoušim znova kroky. Bohužel zjišťuju, že s tejpou udržim leda tak buchtičku takže strhávám a zatlačuju slzy. Z ukazováku ještě před chvílí kapala rajská a všechno hrdinství jsem si vyplácal nekonečnym chozením při minulym výjezdu, musim to ale aspoň zkusit. První pokus stojí za hovno, ale do druhýho dávám vsjo, dokonce mi přeje i trochu štěstí a horní chyt mě i přes svoji zajebanost koblížkama nepodělá a můžu se radovat. Yes. Můžu spokojeně zmizet.

Teď už jen aby konečně přišel ten mráz a zima, aby se aspoň někdy dalo mluvit o tření.......