Modřín III-14.výjezd

​Dneska mám narozeniny a nemůžu dospat jak se těšim na výjezd do Bivaku. Předpověď počasí naznačuje, že to bude bomba. Včera jsem se nepřežíral za což jsem ráno odměněn rekordní váhou 67,8 a celkově jsem nepodcenil přípravu a cejtim se dobře. Po cestě vládne dobrá nálada, slunce svítí, ptáčci zpívaj. Jedem opět se Zákořem a už se nemůžem dočkat až budem na místě.

Na Labský stráni parkujem za Foxera a červenou obytku, ze který vystupuje slečna v triku z bouldrovejch závodů, vesele nás zdraví a odbíhá směr Bivak. Nejsme teda sami, kdo se koukal na předpověď a vše nasvědčuje tomu, že se bude bouldrovat o sto šest. Po cestě jsme samej vtip a halas a užuž jsme skoro v bivaku, když proti nám jde Foxer s malou a velkou Ivkou a společně s nima ještě jedna rodinka a smutně nám oznamujou, že je bivak totálně prochcanej. Trochu nás to zaráží, ale neztrácíme naději a jdem se podívat na vlastní oči v domění, že přece jenom aspoň něco suchýho bude.

Když dorážíme pod převis nemůžeme tomu uvěřit. Všechno, ale úplně všechno je zechcaný jako to prase. Na stěně nejde najít jedinej suchej chyt. Párkrát si promnu zrak, jestli mě nešálí, ale ne, všechno je zlitý až to je k nevíře. Pohodíme matky a jdem se podívat blíž ke stěně, protože tohle jsme snad ještě nikdy neviděli a to sem jezdíme opravdu často. Když se utvrdíme  v tom, že tady nepůjde opravdu nic, jdeme se mrknout za roh na Itschiho nebo jak se ten bouldr jmenuje, ale ten je taky mokrej. Shiiiiit! Je jasno, že nás čeká krutej odchod se všema věcma aniž bychom vyndali lezečky.

V autě se rozhodujem pro Modřín a po chvilce bědování získáváme zpátky dobrou náladu. Slunce svítí, ptáčci zpívaj, není důvod bejt zapšklej celej den. Na Modříně je krásně sucho a my s celou bagáží šlapeme pod Big Sur, kterej mám tak nějak zkroklej z minula. Hned se obouvám, převychytávám program až se dostanu k výlezu nad kterym jsem minule máchal ručičkou jako že formalita a zjišťuju, že docela v prdeli. Je totiž potřeba pobrat lištu pravou, v nevyvážený poloze s pravou patou opřít teřich o skálu, kdy člověku levá noha plandá ve vzduchu, levou rukou to napražit do další lištičky, pak pravou další až se chytne boule a v tuhle chvíli je teprve možnost postavit se pod sebe a je posekáno. Uf. Samostatně to po chvíli zvládnu, ale neumim si představit co se bude dít až sem dojedu.

Zákoř mezitím na rozlez flešuje místní pětky a kdybychom věděli, že to budou dnešní nejlepší výkony asi se rovnou rozbrečíme. Nic ale zatím nedává tušit, že se blíží průser takže krokuju jako divej, snažím se ojebat výlez a Zákoř po rozhejbání mizí o kus dál očistit a pochystat bouldr CIA za 8A+. Po chvíli nezáživnýho soukání se břichem za lišty vzhůru přicházim na ten správnej grif a od prostředka bouldr vylejzám. Jsem pozitivně naladěn a jdu se podívat co Zákoř. Po cestě na mě dopadá první kapka, který moc nevěnuju pozornost. Pak druhá a třetí, ale nebe vypadá modře takže good. 

Zákoř má očištěno a zkouší jak divej, čehož využívám pro focení. Do toho sem tam spadne pár kapek. Bohužel obloha už není modrá, ale šedá a déšť začíná sílit. Schováváme se pod šutr a doufáme, že přestane. Děje se ale pravej opak, začíná pršet, pak lejt, chcát, až je tu golden doj. Z oblohy najednou začínaj lítat kroupy v gigamnožství, voda bičuje skálu, blesky lítaj, hromy běsněj a my pod šutrem začínáme bejt opět nasraný, protože je jasný, že skála jen tak neoschne. Když se přežene to nejhorší, jdu si zabalit pod Big Sur a mířim k autu. Vtom mi smeká noha a jedu tou zasranou loukou po prdeli asi deset metrů a nemůžu zastavit. To je den k hovnu, řikám si. Do toho mi volá Zákoř, že se šel ještě podívat k Mandragoře a našel pár šutrů suchejch, což mě nasírá ještě víc, protože je jasný, že jsem byl moc hektickej a čeká mě buď pochod smrti zpět k bouldrum a nebo promrdání zbytku dne nelezením. Zákoř když slyší v telefonu moje zoufalství tak mi oznamuje, že jde taky a že je vlastně na obloze černej mrak a za chvíli zase začne doj. Je hodnej. U auta vysvítá slunce a my odjíždíme.

V autě mě popadá další běsná myšlenka, že pojedu večer ještě do Tanvaldu, což po několika hodinách v autě skutečně absolvuju a rozhazuju matky pod Infernem v domnění, že aspoň jeden narozeninovej přelez proběhne. Jakmile se dotknu skály, zjišťuju, že bláhovější nápad jsem mít nemohl. Po celym dni ondání nejsem schopnej udělat ani první krok, prsty mě pálej jak ďas a celkově je možnost přelezu dál než planeta Neptun.

Využívám aspoň toho, že je se mnou Lucka a dofocuju fotku k pátýmu výjezdu. Pak se plahočim totálně vyřízenej k autu a odjíždíme.