Modřín IV-16.výjezd

​Dneska to byla paráda. Jeli jsme s Luckou na Modřín a po odevzdání Štěpánka babičce nám nic nebránilo užít si krásnej den mezi šutrama v klidu. Každej kdo má dvouletýho raubíře mi určitě dá za pravdu, že je to občas náročný a v místě, kde ho musí nepřetržitě hlídat, se náročnost mění v psycho.

Dorazili jsme po dvanáctý hodině a zamířili rovnou pod Big Sur za 7C+, kterej jsem měl nakroklej z minula. Dal jsem rozehřívací flešík šestky vpravo a rovnou zopakoval všechny kroky včetně ondacího výlezu. Tentokrát mi nepřišel tak hroznej, nicméně bylo jasný, že to způsobila perfektní podmínka. Bylo kolem třinácti stupňů což považuju v normálním případě za vedro, ale skála lepila jako svině. Na Modříně je tření velkej faktor takže jsem měl radost a byl pozitivně naladěn na pokus. Šel jsem naštelovat foťák, obul se a mrrrd, z první se mi povedlo bouldr přebušit. Vprostředku mi teda lehounce smekla noha, ale nebylo to nic kvůli čemu bych se pustil. Paráda. Když jsem pak čuměl na záběr, ukázalo se, že je tmavej. Asi kvůli tomu, že se zatáhlo nebo co, ale je tam vidět vše potřebný = na další přelejzání jenom kvůli videu kašlu.

Zbalili jsme cajk a přešli k Pentagonu, kde jsem Lůce vyhlídnul jedno 6A. V průvodci je psaný jako No name 18. Statečně se do toho pustila a zkoušela jakym způsobem by se to dalo zkrojit. Jde o takovou nepříjemně vyhazovací hranku, kde hrana bere, ale nedá se proti ní dobře postavit, aby jí člověk celou zdrtil na sokola. Nakonec vychází nejlíp program s pravou patou a po chvilce bitkaření stojí Lucka na vršku. Považuju to za exkluzivní výkon, protože naposled lezla na Ostaši, kde si při blbym dopadu zkurvila kotník. To už je ovšem minimálně půl roku zpět.

Když dávala pauzu, běžel jsem se mrknout na Černobílou Trikoloru za 8A, ze který všichni uchcávaj jakej je to boží bouldr. A maj naprostou pravdu. Mám štěstí, je suchá až na dva stupy, ale ty asi budou trochu mokrý pořád. Samozřejmě mám nakoukaný videjka a poté co moje drahá polovička kosí svůj projekt, stěhujem se a já rozhazuju matice s úmyslem aspoň trochu nějakej pohyb ochočit. Stává se ovšem téměř zázrak, protože do deseti minut krokuju vše. Na začátku se snažim nacpat nohu až na dobrej stup doleva, ale je to pro mě daleko a využívám radši malou lištičku nad ním. Hned se mi daří celá pasáž a jdu na pauzu před pokusem. Foťák montuju na strom, nazouvám lezečky a BUMho z první. Ty kráávoo, řikám si, takhle rychle jsem nikdy nepřelezl ani 7B natož 8A.

Nicméně, když nad tim po chvíli uvažuju, shazovat nic nehodlám. Dokonce seru i na poznámky, který jsem rozjel v článku o Porebě ohledně obtížnosti a dělení bouldru (smazal jsem). Prostě jsem rád a beru to tak, že to jednou bere a jednou ani hovno. Bouldering je strašně individuální a asi jsem našel bouldr, kterej mi konečně sedne. Možná je to podmínkou, nebo režímkem, kterej už čtyři tejdny poctivě dodržuju - nevím. Každopádně se rozhoduju, že odteď nebudu shazovat nic.

Mám samozřejmě skvělou náladu a rád bych využil toho, že ještě nejsem na sráč a jdu na Buttermilk zkusit Roští pohoda za 7C+, který jsem zkroknul na podzim. Mokrej klíčovej stisk mi ovšem dává stopku a vzhledem k tomu, že už je po čtvrtý a že ve středu jedu zas, rozhoduju se dnešní session ukončit. I tak dorážíme domu až po osmý docela uondaný.