SNĚŽNÁ BRÁNA

Dnešek byl ve znamení boulderingu v krutejch podmínkách. Na Petráči napadl sníh a vzhledem k teplotě kolem nuly(lehce nad), docházelo k tání  napadenýho a sechcávání. Takřka vše bylo mokrý. To, co jest v kolmym nebo v převisu by se lízt jakž takž dalo, nicméně bez vrcholku není boulder v kabele, takže motivace cokoliv nacvičovat, když to nakonec stejně nepujde zdrtit, byla nízká.

 Když jsem z dálky uviděl hranu vysněnýho Masakru, už už jsem propukal v jásot, vypadal suchej, z bližšího zkoumání jsem ale musel spíš zadržovat slzy. Vody bylo v chytech jak nasráno. --Nojono, pokračovali jsme se Zákořem směrem vzhůru k Železný Lady. Spodní část týhle bestie byla suchá, zahájil jsem teda ometání výlezu což se po mírnym rozhejbání a obhlídnutí terénu ukázalo jako naprostej nesmysl, protože problém tohodle bouldru je kus níž v blbě držící patě. Dneska jsem si vzal trochu měkčí botu, že s tim jako vyjebu a přelez bude formalita, bohužel pata vyjebala se mnou a já několikrát navštívil zádama protilehlej šutr. Tohle mi fakt nejde. Koukám znova na videjka a všichni přelezci s lehkostí patu nasaděj a hup hup dvakrát šahnou po hraně a pata drží bez problémů. Hm hm. Tady to bude dnes každopádně bez kvetení pšenky. Dávám teda pauzu a jdu se projít ke Smrkový věži, jestli by třeba nešel nacvičovat Kabaret. I tady sechcává voda proudem,ale za rohem, kde vede boulder Elington Blues to vypadá mnohem líp. Nástupní lišty, kde se zřejmě bude lámat chleba, jsou suchý a výlez je za madla, který snad půjdou popřípadě udržet i mokrý.

Vracim se k Big Lady, dávám ještě pár třesků vo balvan, zatlačuju slzy a přesunuju se o kus vedle. V Elington Blues se mi zalíbí ihned co zkusim zabrat za první lišty. První krok mi jde dobře, kóduju co s dalšíma lajsnama, musim nejdřív pobrat jednu, poskočit do druhý , zamknout na hovado. Pak vymejšlim betu našlapání nohou a krojc do spáry. Je trochu sechcaná, což mi malinko překáží při klemaci ruky, ale čistim, urvu rampouchy, vseru oblak mága a dělám jako že good. Zanedlouho mám rozkódováno. Nezbejvá, než obejít kámen a sesmetat kupu sněhu z výlezu. Naštěstí je závěr fakt po madlech a nemělo by se teda dít  žádný drama. Po pauze zapínám techniku a uííí, drtim lištu, druhou a smýk ho, noha a prdel na zemi. Uf uf. To byl děsně uspěchanej pokus. Trochu se uklidnim, zahřeju prsty a nenechám si Elington Blues sesmeknout z lopaty. Největší bitka je samozřejmě v mokrym výlezu za madla až po lokty, ale to bych se fakt posral odtamtud hodit takže se nepouštim a můžu se radovat. Klasa je někde mezi 7C+ a 8A - mně to šlo rychle takže se přikláním k 7C+. Mám radost. Skalp v takovýhle močce se počítá dvojnásob.

Za chvilku se celej namotivovanej pouštim do sd varianty bouldru Krůpěje potu 7C, bohužel první krok mi dává stopku(Nakonec i druhej haha) Je to hezká hranka, ale vyhazuje mě svině doprava. Jsem i schopnej zvednout zadek, ale musel bych zabrat vííííc, abych dohmát lištu na levačku. Navíc je sklopená blbym směrem. Zmítám se zmítám. Nakonec úplně sráčsky jímám podezření, že je asi něco ulomenýho, což mi ten pekel hnedka vysvětluje. Přece nepřiznám, že jsem slabej že. No nic, jdu o kousek níž na Desolation row 7C+/8A. A tady, tady si neuseru vůbec. Takže na tý slabosti asi něco bude....... Ještě teda znova zkoušim Krůpěje potu, místo potu mi spíš chčije rajská z prstů až nakonec kloubky povídaj :" Stačilo chlapče, sbal se a vypadni". Co se dá dělat, poslouchat se musí. Točim ještě začátek Elingtna z jinýho úhlu abych měl hezčí pohled na screenshot, vyhrabávám matice z bahna, listí a sněhu a vleču se za Zákořem, kterej ještě někde v lese bitkaří. 

Konečnej pochod k autu nás jako vždy skoro zabije. Pro příště se snad trefíme do nějaký rozumnější podmínky.....