Sněžník XI.-XXIII.-13.-26.výjezd

UUUUf dlouho jsem nic nepsal tak to teď musim napravit. Důvod, proč jsem na blog ani nešah byl ten, že mě pohltila Temná hmota. Byl jsem normálně chycenej v neprostoru tohodle kosmickýho bouldru s mýtickou 8B klasou a nemohl jsem napsat ani čárku.

 Bouldr se nachází na Sněžníku v díře, kde vede Remake, kterej jsem přelezl kdysi v dubnu. Dokonce jsem v posledním zápisu myslim zmiňoval, jak jsem s Hmotou začal. Jo, tenkrát to vypadalo, že to bude mnohem rychlejší proces. Kroky se mi zdály celkem ok a DÍKY! Zerosovi (Lukáš Skála), kterej přeje úspěch i ostatním a neschovává svoje videa, jsem během asi čtyř návštěv celou věc zkrokoval a zahájil ostrý pokusy. Dokonce jsem na pátej výjezd dolezl až do hrany a myslel, že Hmota už je na spadnutí, bohužel nic nebylo dál od pravdy......

Přišel šestej den a nic. Co nic, dalo by se říct úplný hovno, protože jsem nebyl schopnej udělat první krok. Málem mě z toho naférovku gajdlo. Vztekle jsem se zmítal pod bouldrem, rozsračkoval si kůži na prstech o první nástupovej chyt a po vztekloamůčku jsem se musel odplazit pryč. Strašný muka! Jako jasně, bylo vedro a ve vedru jak víme, kůže změkne a obzvlášť na chytech ostrejch jako nůž dochází k její skalpaci. Bohužel pro mě(nebo možná bohudík haha) Hmota mě držela pevně a nehodlal jsem to vzdát. 

O dva dny později jsem ve třicetistupňovym vedru znovu stoupal na kopec s krutym nákladem třech bouldrmatek.

 Mimochodem, už jste někdy zmlátili německýho důchodce, kterej vám nic neudělal, jenom se posměšně zeptal co to nesete za postel? Ne? Popravdě já taky ne, ale když se mě na to ptaj pokaždý a pokaždý se jim ty jejich tlustý vyžraný břicha natřásaj chechotem a jdou v kadenci co metr to důchod a nikdo z nich si to neodpustí, potom je opravdu těžký se udržet hehe. 

No jak jsem zmínil opět bylo vedro jako ta svině, z chytů jsem stejkal, nicméně první krok jsem tak nějak nahoupnul. Ani si vlastně už nevzpomínám kolikátej výjezd jsem přišel na to, že je tenhle pohyb spíš než o přítahu o pohupu. Prostě se člověk zvedne, počká setinku, než mu celý tělo "spadne" kousek níž a pak využije energie, která jde správnym směrem, zatlačí do nohy a vystřelí levačku do lišty. Bylo sice fajn na tohle přijít, nicméně hned další výjezd jsem krok OPĚT neudělal. Kuuu.va. Trošičku se z toho začínalo stávat psycho, protože z bouldru, kterej byl na lopatě se stal peklohell, ve kterym jsem se nemohl ani pohnout. Všechny ostatní kroky jsem samozřejmě piloval taky, naučil jsem se správně zakládat patu, takže kříž do lišty už jsem ochočil na sto procent, i ta mrzká špička mi začala držet, Napalm do stisku jsem taky vychytal, vývlaj, otočku, na všem jsem makal a všechno napiloval jak svině, nicméně bez prvního kroku se dá vylízt co? Všichni víme že........

Potom po měsíci zkoušení jsem dostal nějakej moribundus z vedra nebo z čeho, necejtil jsem se ale úplně na ležení, vyrazil jsem proto do ďoury zas. Jeli jsme se Zákořem hezky odpoledne, kdy už do výlezu nerve slunce. To je sice dobrej tah, ovšem, když se škvaří asfalt i ve stínu, je prostě takový vedro, že nejde ani dejchat, natož kosit 8B. Potřeboval jsem se o tom ale přesvědčit znova a pořádně. Dostalo se mi toho poučení dosyta. Stejkal jsem a hlomejzdal jako slimáčí prackohoven a neudělal jsem vůbec nic-ani první krok, skoro jsem dokonce nevyplahočil ani výlez....no tragédie. Neměl jsem ovšem ani energii sprostě nadávat, prostě jsme tam skoro chcípli na úžeh kombinovanej s úpalem a sežehnutím útrob a pak jsme stekli dolu a pryč.

Normální člověk by to vzdal a čekal na podzim, ale já nemoh. Hmota mě držela pevně. Přišel dvanáctej! výjezd a já zase stoupal na kopec. K mýmu obřímu štěstí klesla teplota aspoň na dvacet ve stínu a HLE! všechno vypadalo úplně jinak. První krok hned, kříž do lišty na pohodu špička ovšem ta svině nedržela a pápá. A po pauze znova. Dumal jsem co s tim a poupravil program. Rozhodl jsem se vynechat mezichyt a napálit stisk rovnou, abych co nejdřív natáhl tělo a tím tahnul za špici, která by díky tomu nevypadla. To se ukázalo jako super nápad a třetím pokusem přehazuju nohy, celej se klepu, že uuuž to snad kurva dám  a najednou puk! pata mi ustřelila a koheu. UUUf! No nic, ještě dám jeden. Do čtvrtýho pokusu jdu už celkem pozdě k večeru a malinko na sráč. I tak mám celej bouldr nachozenej jak robot takže dobejvám highpoint, bohužel v předposledním kroku jsem tak na kaši, že nejsem schopnej zůstat zpevněnej natolik, aby mi držela pata a ta kurva sama od sebe nikde zaháknutá nevydrží ani pikovteřinu takže BUM! Válim se dole. I tak to nebyl špatnej den, aspoň jsem si zalezl.

Včera v pondělí Pátýho června jsem vyrazil na Hmotu po třináctý a naposled. Bylo rovnou jasno, že to bude válka o poslední krok. A taky že jo. První pokus a bum ho z posledního kroku. Je to prostě zku.venej nátah a když je člověk načnutej, nemá moc nárok. Druhej pokus jedu jak mašina, všechno s převahou, když tu najednou v posledním chytu začínám tuhnout a puk! zas a znova ta pata mrcha svině pyzda vypadává. Krutá škola muhahaha. Naštěstí doráží Zákoř a nemůžu si rozčísnout vzteky čelo o přilehlej šutr takže imituju, že ok a tím šetřim energii na další pokus. Třetí nález ten den probíhá nejlíp. Nechybuju, nohy mi vypadávaj jenom když pobírám brzdu, to se mi ale děje skoro pořád, patu ve výlezu se snažim několikrát opravit, ale nejde to-fajn seru na to a na závěr mám ruku zase na sračky, nicméně drtim lištu, tahám za patu a do toho ryčim jak když zabíjej prase a YYYeeees! daří se mi pobrat madlo ve výlezu a bouldr konečně přelejzám!!!! Mám radost, je to moje první 8B takže posouvám laťku a plním si svůj sen. Ten se bohužel okamžitě mění na vyšší stupeň a chvilku po tomhle cirkusu už jsem zase zavěšenej a krokuju další věc jako divej. Bouldering je šleha, furt je co kosit!!