Sněžník XXXI.-XXXIII.-34.-36.výjezd

Další tři výjezdy a opět zas a znova do ďoury na Sněžník. Hned po zdrcení hmoty jsem zahájil přemlouvání bouldru s názvem "Umění prokrastinace" s klasou 8A+. O tom jak to začalo se nebudu rozepisovat, protože jsem to popsal v minulym příspěvku. Poslední návštěvy už byly pokusovací. Nejdřív mě zastavoval střed bouldru, kde je crux. Nakonec jsem pro jeho zdrcení zvolil variantu poskoku z placky do dobrýho. tzn. patu vyndám za škrabkospoďák v levý a plackostisk za hranou. Uvolněnou patu posunu blíž k tělu a pravačkou poskočim do lepšího chytu. Pak zbejvá už jenom náhup do madla a dopádlovat až k topu. I tohle "pádlování" po dobrejch se nakonec ukázalo jako nesnadný a to když jsem konečně udržel poskok a náhup, myslel si, že už mě to samo do topu donese a vono nee. Malá soustředěnost v náskoku do hrany a pápá. V takovou chvíli (pád těsně před koncem)vždycky nevim, jestli se radovat, že je boulder na lopatě, nebo bejt nasranej, že jsem to pustil..... Každopádně bylo jasno, že další návštěva bude o tom všechno pohlídat a na závěr nezapomenout zabrat.....

Ve čtvrtek šestýho jsme jeli s rodinkou na kopec i přesto, že se vedrem škvařil asfalt. Po cestě z parkoviště jsem se neubránil přemejšlení jestli jsem magor já, kterej nesu na zádech matrace, nebo jestli jsou šílený ty davy napomádovanejch lidí sotva se plazících na rozhlednu, kde se nažerou k prasknutí, zaplatěj koloběžku a svezou se s pocitem krásnýho výletu zpět k autu.....

Když jsem se doplahočil k ďouře a začal se rozhejbávat, ukázalo se, že mám jeden, maximálně dva pokusy, protože kůže se z úterka ještě nezahojila. Rozehřál jsem se vydatně při nastavování foťáku a gopro kamery. Bouldr vede ve stísněnym prostoru a nejde příliš dobře natočit na jeden přístroj(pokud ho teda někdo nedrží v ruce), zkoušel jsem teda různý pozice, do toho ladil světla, když v tom se mi všechno zřítilo, krev se nahrnula do hlavy, tlak vyskočil a byla ta správná chvíle na pokus. Všechny kroky jsem měl perfektně naučený a připravený, stačilo zabrat jako to prase. V půlce se mi zadařilo mírně vyklepnout a tak nějak jsem umlátil vyndání paty a poskok. V madlech na závěr jsem tentokrát nezapomněl, že je potřeba něco dělat a né se v nejlepších chytech slavnostně pustit takže se mi pro tentokrát podařilo Prokrastinaci dobýt!!! Mám samozřejmě velkou radost, protože je to krásnej stropovej kýl, kterej je (aspoň pro mě) kurevsky těžkej.

Sbalil jsem matice a přesunuli jsme se pod boulder Háro máci za 7A, kterej se snaží zdrtit Lůca. Opět, jak už je jejím zvykem, ze začátku dělá jako že to je nad její síly, ale stačí jí trochu promyslet co a jak přesně udělat a a Šup! první, druhej, třetí a dokonce i čtvrtej (podle mě nejtěžší krok-kříž do placky) se jí daří. Zbejvá už jenom nášah do madla a výsmol na hranu. Je jasno, že i tenhle boulder bude v jejím podání real, stačí jenom všechno vypilovat a zřejmě bude potřeba i počkat až nebude třicet ve stínu.

Jo a abych závěrem nezapomněl na našeho třetího člena rodiny, i Štěpánek už drtí co mu síly stačí. A že má sil až až......celej den kosí jeden šutrák za druhym, vůbec neřeší mech, mágo,bouldrmatku, bouldrtaťku-prostě leze co to dá a vo to tu de ne?